Pravěk
Pravěk je tradiční označení období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy a nezachovaly se žádné písemné prameny, jde tedy o období do vzniku písma. V populární literatuře, v médiích atd. se někdy užívá i v širším smyslu pro celou minulost Země či Vesmíru. Nicméně pojem vznikl v 19. století v archeologii a pokud se v učebnicích a odborné literatuře používá, znamená dějiny společností a kultur, které neznaly písmo nebo nezanechaly písemné stopy, předhistoriiči prehistorii.
Doba kamenná
PALEOLIT (2,5 MIL. – 10 TIS. PŘED KRISTEM)
(řecky palaios = starý; lithos = kámen)
Paleolit dělíme na několik období – nejstarší, starý, střední, mladý a pozdní. V nejstarším paleolitu (2,5 mil. – 1 mil. let před Kristem) lidé používali první kamenné nástroje, uzpůsobovali si je štípáním nebo otloukáním. Ve starém paleolitu (1 mil. – 300 tisíc let před Kristem) již používali více složité štípané kamenné nástroje a pěstní klín. Ve středním paleolitu (300 – 40 tis. let před Kristem) zde žila chladnomilná mamutová fauna, lidé používali specializované kamenné nástroje jako nože nebo škrabadla, zpracovávali kůži, kosti a dřevo. Od mladého paleolitu (40 – 10 tis. let před Kristem) zde již žil homo sapiens sapiens, který vedle specializovaných kamenných nástrojů používal kostěné čepelové techniky, lovil koně, bizony i mamuty. Do souvislosti s rituálem či náboženstvím bývají dávány jeskynní malby, rytiny na zvířecích kostech či tvorba venuší a sošek (z kosti, hlíny). V tomto období byla na našem území značně rozšířena kultura gravettienu. Máme již dokonce archeologicky doložená obydlí z kostí, dřeva a kůže. Pozdní paleolit (epipaleolit, 10 000 – 8000 před Kristem) spadá do období definitivního ústupu ledovce, čímž se uvolnily dosud neobydlené severoevropské prostory, v nichž vznikla řada epipaleolitických kultur.
Nálezy: východní a jižní Afrika; Evropa – jihozápadní Francie (Cro-Magnon, Lascaux), Španělsko (jeskyně Altamira), Německo (Willendorf); u nás – Koněprusy, Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova, Brno – Stránská skála aj.
MEZOLIT (8 – 6 TIS. PŘED KRISTEM)
(řecky mesos = střední)
Mezolit je obdobím geologické přítomnosti (mladší čtvrtohory), je to doba poledová. Z Evropy ustupují ledovce, dochází ke změně klimatu, vymizejí velká zvířata (vymření mamutů), obživu zajišťuje lov drobné zvěře (pomocí luků a šípů). Člověk v této době již používal drobné kombinované nářadí (využití tzv. mikrolitů – drobných předmětů vyrobených štípáním kamene). Lovil též ryby za pomocí harpun a udic vyrobených z kostí a parohu (stále ještě přisvojovací hospodářství).
NEOLIT (MLADŠÍ DOBA KAMENNÁ) (6. TIS. – 3,5 TIS. LET PŘED KRISTEM)
(řecky neos = mladý)
V neolitu přisvojovací hospodářství přechází v produktivní (výrobní) hospodářství. V zemědělství dochází k první společenské dělbě práce (k přirozené dělbě práce mezi mužem a ženou, mladými a starými). Dochází zde k neolitické revoluci. Základem obživy se stává zemědělství, lidé provádí žďáření lesů (přeměňují lesy v pole), čímž zvyšují úrodnost půdy. Zemědělci již kypří půdu nástroji vyrobenými z kamene a dřeva uzpůsobenými zemědělské činnosti. Poprvé dochází k výrobě keramiky, broušení a vrtaní kamenné industrie a výrobě textilu.
Nejstarší neolitickou kulturou je kultura lidu s lineární keramikou. Ve středním neolitu je na našem území rozšířena kultura vypíchaná. V závěru neolitu nastupuje kultura lengyelského[lenďelského] kulturního okruhu s malovanou keramikou. Archeologicky poznáváme kultury z pohřebišť i sídlišť.
Důsledky neolitické revoluce:
Mění se dřívější kočovný způsob života v usedlý. Lidé si staví trvalá obydlí (tzv. neolitické dlouhé domy), začínají zakládat vesnice, začínají s řemeslnou výrobou v hrnčířství (výroba nádob z dlouhých válečků hliněné hmoty), v tkalcovství (látky, oděvy), začínají s výrobou dokonalejších nástrojů (hlazené, vrtané, kombinované).
Lidé osidlují oblasti s příznivými klimatickými podmínkami. Usazují se v na náhorních plošinách a v podhůří v přední Asii, postupně se šíří do povodí velkých řek (Eufrat, Tigris, Nil, Indus) a k pobřeží moře. Upevnilo se rodové zřízení (matriarchát). Rozhodující postavení v rodině měla matka jako zachovatelka rodu, rostl počet obyvatel, kteří postupně osazovali rozsáhlá území. Vznikaly nové vesnice, domy v nich stavěné byly asi 5 m široké a 40 m dlouhé. Když byla vesnice přelidněná, tak část lidí odešla a založila novou vesnici.
Již v této době se objevují důkazy uctívání nějakého božstva nebo boha. Tehdejší lidé bohům připisovali jevy, které si neuměli vysvětlit – převážně přírodního charakteru. Docházelo též k personifikaci bohů. V umění se objevovaly sošky žen. Podle výzdoby nádob se určují archeologické kultury (také podle způsobu pohřbívání).
ENEOLIT (3,5 – 2 TIS. LET PŘED KRISTEM; V ORIENTU1 DŘÍVE)
V eneolitu se nadále rozvíjí zemědělství, používá se dřevěné oradlo tažené dobytkem, pokračuje vývoj broušené a vrtané industrie. Rozvíjí se textil, hrnčířství a hornictví a začíná kovovýroba. Dochází k rozvoji obchodu (směnný charakter), a to především dálkového obchodu (obchod s jantarem, mědí, solí, kožešinami, obilím a dobytkem). Na základě hliněných modelů vozů se předpokládá existence čtyřkolového vozu. Změny prožívá rovněž společnost, a to růstem významu muže, zavedením patriarchátu a vznikem samostatných rodin. Rozšiřují se také rozbroje mezi jednotlivými kmeny.
Ve střední Evropě nastupuje na počátku eneolitu kultura nálevkovitých pohárů (nálevkovitě otevřené poháry a hrnce). Následují další kultury jako např. s kanelovanou keramikou (objevují se první měděné předměty) a kultura kulovitých amfor. V mladším eneolitu se jedná o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu zvoncovitých pohárů (nádoby připomínají tvar obráceného zvonu).
Na předním východě se toto období nazývá chalkolit (doba měděná) – souvisí s objevem kovů a následně metalurgie.
MEGALITICKÉ STAVBY
Působivými pozůstatky po neolitu a eneolitu nám zůstaly četné megalitické stavby (řecky megas = velký; lithos = kámen). Tyto struktury nacházíme především v oblasti severní a západní Francie, severního Španělska, Portugalska, Malty a samozřejmě také západní Anglie a Irska. Podle nejnovějších teorií se tradice stavění těchto monumentálních památek šířila častým stykem mezi různými oblastmi západní Evropy. Sloužit mohly jako astronomické observatoře či k náboženským účelům. Z nejznámějších jmenujme alespoň slavné Stonehenge nacházející se severně od Salisbury v Anglii, které tvoří 100 kamenů a které je orientované k bodu, kde vychází Slunce za letního slunovratu (21. června).
Tyto stavby se vyskytují také v Česku (Klobuky, Libenice, Drahomyšl, Kluček, aj.).
Doba bronzová (2000 – 750 před Kristem; v Orientu1 4.-1. tisíciletí před Kristem)
V této době dochází ke zlomu ve vývoji pravěku, vedle kamene se ve velké míře objevuje bronz – slitina mědi a cínu. Dochází také ke druhé společenské dělbě práce (odděluje se řemeslo jako samostatná činnost, specializují se jednotlivá řemesla – například hutnictví, kovolitectví nebo kovotepectví). S počátkem zpracování mědi a později bronzu se setkáváme v Asii. Znalost zpracování kovů se postupně šíří přes Bálkán dále do Evropy.
Ve starší době bronzové se setkáváme ve střední Evropě s kulturou únětickou (podle pohřebiště Únětice u Prahy), na Slovensku s otomanskou a maďarovskou kulturou.
Kulturu únětickou datujeme zhruba do období od 2300 do 1700 před Kristem. Lidé této kultury měli rozvinuté zemědělství, dováželi měď z Alp a cín, používali kombinované zbraně a nástroje (bronz, kámen, kosti), zdobili se jemně propracovanými šperky a používali perfektně vypracovanou keramiku.
Střední dobu bronzovou představuje kultura středodunajská mohylová, která je datována zhruba 1600 do 1200 před Kristem. Název mohylová kultura pochází od jejich způsobu pohřbívání (pod navršené mohyly). Z této doby pochází nové druhy zbraní – dlouhé bronzové meče či dýky.
Lidé popelnicových polí (ca 1200 – 750 před Kristem) byli převážně zemědělci, používali žárové pohřbívání mrtvých, popel pak ukládali do keramických nádob (popelnice – odtud lidé popelnicových polí). Větší hustota lidí vedla pravděpodobně také ke vzniku větších opevněných osad a válek mezi nimi (nacházíme také rozsáhlá pohřebiště). Lidé používali i další bronzové zbraně a nástroje (bronzové meče, bronzové štíty, přilby, ale také bronzové nádoby či šperky, zemědělské nástroje jako srpy atd.).
V době bronzové dochází k diferenciaci společnosti (důkazem mohou být nálezy bohatě vybavených hrobů náčelníků; naproti tomu chudě vybavených hrobů obyčejných lidí).
Doba železná (750 před Kristem – přelom letopočtu)
V době železné byla objevena železná ruda, začalo se zpracovávat železo, čímž došlo k základní změně ve vývoji společnosti a především k jeho urychlení, což vedlo k rozkladu rodové společnosti. Častá naleziště železné rudy umožňovala vyrábět ze železa více výrobků (hlavně dokonalejší a odolnější nástroje).
Tak tedy dochází ke vzniku přebytku, a zároveň s tím ke směně, majetkovým rozdílům a k rozdělení společnosti na majetné a nemajetné, vlivné a nevlivné.
Dobu železnou členíme na starší a mladší. Starší doba železná se nazývá halštatská (podle pohřebiště v Hallstattu v Rakousku, 750 – 400 př. n. l.), zatímco mladší (400 před Kristem – přelom letopočtu) nazýváme doba laténská (podle archeologického naleziště La Téne ve Švýcarsku).
Na počátku doby halštatské lidé stále používali hlavně bronz; železo se však postupně rozšiřovalo. Nalézáme pozůstatky po čtyřkolových vozech tažených pravděpodobně hovězím dobytkem, koní se využívalo méně často. Na přelomu 6. a 5. století k nám od jihovýchodu pronikají kočovníci z Černomoří (Skythové), od západu pak Keltové, kteří v Evropě převládají v době laténské.
V mladší době železné sílí vliv a kontakty antické kultury do střední Evropy. Dále se rozšiřují oblasti pod vlivem Keltů (směrem na jih přes Alpy do severní Itálie, na sever do Čech, Moravy, Slovenska a na severovýchod do Podunají, na Balkán a do Malé Asie).
KELTOVÉ
Střední a západní Evropu osidlovali Keltové, kteří útočili na oblasti římského impéria. Keltští válečníci byli znalí mnoha řemesel, znali již hrnčířský kruh i sklo; keramiku polévali emailem, z železa vyráběli radlice, kosy, mlýnky na obilí; používali dokonce i peníze; budovali opevněná hradiště (oppida), kde žili velmožové.
Oppida byla většinou stavěna na vyvýšených místech a byla opevněná nejčastěji palisádou
Oppidum bylo středisko řemesel; nejznámější jsou Závist u Prahy (u Zbraslavi) a Stradonice u Berouna. Tato oppida jsou doposud zahalena mnoha nejasnostmi. Jedna z nich je například jejich umístění. Většina stojí stranou úrodné půdy i stranou od hustěji osídlených oblastí. I jejich stavba byla neobvyklá, protože (snad jen kromě Závisti u Prahy) se všechna stavěla tzv. na zelené louce, tj. na dříve neobydleném území. Domníváme se, že jejich lokalita je nějak spojena s výskytem nerostných surovin, nebo že tvořila centra na obchodních cestách. Oppida byla na svoji dobu neobvykle velká (kolem 200 hektarů), bydlelo v nich několik tisíc obyvatel. Byla obehnána hradbami (palisády) se vstupními branami, vnitřní prostor byl rozdělen na různé čtvrti (řemeslnické, obchodní, správní, obytné), a ulice. Také neznáme příčinu jejich zániku (resp. vylidnění). Jen málo z nich se totiž dočkalo příchodu Germánů (např. v severozápadních Čechách); naproti tomu např. na Moravě dlí mezi „zmizením“ Keltů a příchodem Germánů větší časová mezera, o níž zatím nevíme nic.
Keltská společnost byla tvořena několika vrstvami obyvatel – vladnoucími válečníky, rodovou aristokracií, kněžími (tzv. druidové) a řemeslníky a rolníky.
Majoritní podíl keltských kmenů žijících na našem území tvořil kmen Bójů (Bohémi), a proto se naší zemi říkalo Boiohémum (nyní různé obdoby, např. Bohemia). První písemnou zprávu o Keltech známe od řeckého autora Hekataioa z Milétu (6. – 5. století před Kristem).
PŘÍCHOD GERMÁNŮ
Na přelomu prvního století před Kristem dochází k postupnému zániku keltské kultury společně s přesunem germánských kmenů, kteří na naše území přicházejí ve druhém století po Kristu. V Čechách se tedy usídlil germánský kmen Markomanů, na Slovensku Kvádové. V průběhu doby římské (přelom letopočtu – 4. st. n. l.) dochází k častým kontaktům mezi germánským obyvatelstvem a Římskou říší. Pomyslnou hranici obou světů tvořil tzv. Limes Romanus (systém opevnění a valů). Dochází k rozvoji hutnictví, kovářství a kovolijeství. Typická jsou rozsáhlá žárová pohřebiště, kdy popel byl uložen v nádobě. Germánské náboženství bylo polyteistické. V průběhu 4. až 6. století po Kristu dochází ke Stěhování národů (375 – 568), které bylo způsobeno vpádem Hunů z Asie (více viz zde). Většina germánských kmenů se vydává směrem na západ ze svých původních domovin. Po uklidnění situace v 5. a 6. st. n. l. vzniká několik germánských („barbarských“) států.
1 ve vyspělých oblastech (Staroorientální státy)
Videa:
Dvojčata z pravěku-Záhady Toma Wizárda
Netvor z pravěku-Záhady Toma Wizárda
- https://www.dejepis.com [online], poslední aktualizace 22. 2. 2018 v 11:00. [cit. 1. 1. 2018], Wikipedie. Dostupné z WWW: <https://www.dejepis.com/ucebnice/dejiny-praveku/>
- wokipedie [online], poslední aktualizace 22. 2. 2018 v 11:00. [cit. 1. 1. 2018], Wikipedie. Dostupné z WWW: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Prav%C4%9Bk>